Kocour (publikováno 07.11.2015 14:52:00)

Žiju na pražském Žižkově a pracuju na Smíchově u Anděla. Obě místa jsou osobitá, rázovitá a lehce absurdní. A já je miluju a občas se o místní zážitky toužím podělit - něco jako upuštění páry prostě. Tak jsem založila novou rubriku - Historky pod čarou, a když bude něco v téhle rubrice, tak budete dopředu varováni, že článek nejspíš nebude tak úplně o panenkách.

Občas místo na oběd zamířím o polední pauze do místní knihovny, tu mají na Smíchově opravdu famózní - secesní budova bývalé tržnice v parku, dvě vnitřní terasy, kde si můžete posedět, listovat knížkami a shlížet na regály knih dole, spousta světla ... ideální místo na malou pauzu. A jednou si to takhle šinu Lidickou směr knihovna a přede mnou se pomalu šourá hodně stará paní, malá, drobnější než moje babička když jí táhla devadesátka a v ruce vleče ohromnou přenosku převázanou prádelní šňůrou. Když jsem byla deset kroků za ní, upustila přenosku z výšky pěti centimetrů, ve které ji poponášela, přímo na chodník. A rozhlédla se bezradně kolem. Pak jí padl zrak na mou osobu a povídá "prosím vás děvenko ...." Samozřejmě že jsem se zeptala, co by potřebovala. Hm, děvenka, to mi už dlouho nikdo neřekl.

"Prosím vás pomohla byste mi odnést kocoura do Armády spásy na odčervení?"

"Jo, klidně, kde to je?" Teda já ani netušila, že na Smíchově je Armáda spásy, natož že tam starým důchodkyním odčervují kočky. Popadla jsem přenosku, byla pořádně těžká, vůbec jsem nechápala, jak ji ta paní mohla táhnout. Vevnitř se v přítmí rozvaloval obrovský černobílý kocour, očividně žádné ořezávátko. Paní cupitala vedle mě a já se snažila o konverzaci: "To máte kocoura? Já mám dvě kočky. A jak je starý?"

"No, no kocoura, on chodí ven na dvorek. Oni mi ho tam i odbleší, už zas přitáh blechy. " Kocour se rozvážně podrbal, čímž rozkýval přenosku. Mé sympatie k paní prudce vzrostly a zároveň jsem se pokusila natažením paže zvětšit vzdálenost mezi přenoskou a mou bundou. Ačkoliv jsou moje kočky bytové, Mia trvá na tom, že si párkrát za týden vyběhne na schody a zkontroluje stav much. A zhruba před rokem z téhle pětiminutové toulačky přitáhla domů blechy. Nejspíš se potkala s některým místním psem a kromě tradičního oštěkání a omňoukání (při kterém startuju na schody a ženu kočku domů) si vyměnili i jiné věci. Následovaly zajímavé čtyři neděle, ve kterých mně osobě nedovtipné muselo nejdřív docvaknout, že máme bleší problém (kočky jsou přece bytové), pak jsem s tvrdohlavostí hodnou lepší věci aplikovala frontline combo (který zabíral před patnácti lety na babiččiny kočky úplně spolehlivě, ale dneska už blechám spíš jen chutná), nakonec zabraly až odblešovací tablety od veta a mezitím jsem strávila minimálně deset výživných odpolední se saponáty na cokoliv a litry biokillu (kdy kočky musí být zavřené v jiné místnosti, protože mokrý biokill je pro ně jedovatý, ke konci se při pohledu na další litrovku biokillu, kterou musím vystříkat parkety, dělalo špatně i mně). Takže před blechami mám respekt.

Naštěstí jsme po asi tři sta metrech zabočily do průjezdu s nápisem Armáda spásy. Celý dvorek paní moc a moc děkovala, ale když jsem jí kocoura v přenosce postavila za dveře do chodby a v místnosti za ní už bylo vidět osazenstvo Armády, tak si viditelně oddychla, že je kocour na místě, a začala dělat, že se vlastně neznáme. I to mám odkoukané od babiččiných kamarádek: protože je v našich zeměpisných šířkách zakořeněné pořekadlo Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem, snaží se postarší bábinky o co největší soběstačnost, protože jinak by jim okolí začalo moc foukat do polívky. A co kdyby si pak někdo z Armády začal myslet, že už nezvládne přitáhnout ani kocoura, že?

Komentáře

1 Růža | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 15:09

Krásný příběh, nedivím se ti, že jsi neměla radost, že má kocour blech. Naši mladí mají pejska a protože žijí na vesnici, pejsek je celé dny venku, tak v pravidelných intervalech ho musí odblešovat. Když vidím, že se drbe, tak hned zjišťuju, jestli má zase blechy. Naštěstí jsme si zatím žádnou nedovezli. Těším se na další vyprávění a vůbec mi nevadí, že není o panenkách, naopak.

2 Daniela | 7. listopadu 2015 v 16:46

Teda, to je zajímavá historka. Nikdy by mne nenapadlo, že Armáda spásy opečovává i kočičáky.
Každopádně si paní zaslouží respekt.

3 ľubo | 7. listopadu 2015 v 17:24

Krásny príbeh. Smíchov sa mi veľmi páči aj ako časť Prahy.:)

4 Nikky | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 17:42

No vidíš, to my ani nevedeli, že sme tak blízko tvojho pracoviska Smíchov je tiež veľmi zaujímavý, podobne ako celá Praha
Príbeh je tiež zaujímavý, priznám sa, že ja mám k mačičkám rešpekt, takže do pomoci by som asi celá zelená nebola, blchy sme na šťastie tuším nemali, ale viem, že na to dáva mamina havovi voľačo

5 Hanneton | 7. listopadu 2015 v 17:47

Hezké povídání a je vidět, že jsi dobrá duše, když tak pomáháš.

6 La Micha | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 19:33

Příběh je krásně napsaný

7 Mary | E-mail | Web | 7. listopadu 2015 v 22:56

Pekný príbeh, ktorý sa dobre čítal. Ja som rada, že si zaviedla aj rubriku mimo sveta bábik. Rada si začítam aj iné oblasti. Armáda spásy, tak to by ma v živote nenapadlo, že starajú aj o životné podmienky mačiek.
Ach, tie blchy. Keď sme bývali v rodinnom dome a mačky sa chovali len vonku na záhrade, tak tie samozrejme mali tieto maličké "zvieratká" vo svojom kožúšku. Tie sme nikdy neodblšovali. A naše bytové žijú len v byte, tak chvalabohu, musím si zaklopať, tieto problémy neriešime.

8 valentina-panenky | Web | 8. listopadu 2015 v 17:01

[1]: Dík Já jsem prostě v tu chvíli měla dvě protichůdná hnutí mysli: pomoci té paní odtáhnout kocoura (babičce pečující o kocoura málem většího než ona prostě neodolám) a na druhé straně za žádnou cenu nepřitáhnout domů blechu, ta jedna loňská zkušenost mi úplně stačila, jsou to příšerné potvory.

9 valentina-panenky | Web | 8. listopadu 2015 v 17:02

[2]: Mě taky ne, ale je to sympatické, co?

10 valentina-panenky | Web | 8. listopadu 2015 v 17:09

[3]: Dík Oblast kolem Anděla je moc fajn. Ale úplně původně to byla tovární čtvrť. Líbí se mi, že pár těch původně průmyslových hal se na Smíchově podařilo zachovat a slouží dál.

11 valentina-panenky | Web | 8. listopadu 2015 v 17:12

[4]: Mě se okamžitě při slově blechy spustila panika, samozřejmě, byla to i moje chyba, že mi trvalo týden, než jsem si uvědomila, že i ze schodů může Mia přitáhnout tahle roztomilá zvířátka a vrhla jsem se na ně s hřebenem a pak s frontlinem, ale ne, nechci si to zopakovat

12 valentina-panenky | Web | 8. listopadu 2015 v 17:13

[5]: Dobrá duše to nevím, ale kočičí máma táta to jo, prostě to tak po rodině máme

13 valentina-panenky | Web | 8. listopadu 2015 v 17:13

[6]: Dík

14 valentina-panenky | Web | 8. listopadu 2015 v 17:16

[7]: Je to tak, i když babiččiny kočky jsem v tomhle směru opečovávala, protože přece jen chodily dovnitř a odpočívaly u kamen, ale byl to nekončící boj. A vet mě při té loňské bleší invazi ujistil, že jak jsou mírné zimy tak blech přibývá.

15 Babakat | 9. listopadu 2015 v 8:39

O blechách mi chvíli vypravuj. Já ji chytla v metru nejspíš od nepřizpůsobivých spoluobčanů. Byla jen jedna, ale dala mi zabrat.

16 valentina-panenky | Web | 9. listopadu 2015 v 18:54

[15]: To ty naše mrchy musely být na začátku alespoň dvě, když si vzpomenu, jak se množily. A ten kocour taky nevypadal na pouhý jeden kousek. No naštěstí od něj nepřeskočila.

17 Blanka | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 19:40

Blechy jsou prevít, máme kocury venkovní, ale můj otec (má přízvisko kočičí dědek), nám je domů zásadně přitáhne, tak jej pak veselo!Příběh mne pobavil a musím souhlasit, také začínám mít pocit, že nemám doma děti dvě, ale tři   

18 valentina-panenky | Web | 14. listopadu 2015 v 22:42

[17]: Kočičí dědek To je jak z naší famílie, i když u nás je to samá kočičí bába

19 nauriel | 15. listopadu 2015 v 9:30

Však to vůbec nevadí, že to není o panenkách. Právě naopak
Jsi hodná, že jsi babičce pomohla s tou samostatností jsi mě pobavila, ale ono to tak opravdu je
S blechama jsme bojovali několikrát, přeci jen máme psa a dvě kočky. Ale paradoxně jsme si je přitáhli z Jessou, která měla ještě kromě toho mikrosporie. Opravdu není nad to pořídit si papírovou kočku z chovatelské stanice

20 valentina-panenky | Web | 15. listopadu 2015 v 21:12

[19]: Mě dostalo jak bylo složité se jich zbavit - kočky nervní, já taky, ještě měsíc po nálezu poslední bestie v kožiše jsem paranoidně kontrolovala parapety, pelechy a všechno kam rády zalézají, jestli zas nenajdu "bleší mák". Dneska už bych je rovnou odvlekla k vetovi na protiblechovou tabletu.