Vánoce s křečky (publikováno 13.12.2015 10:18:00)

Narodila jsem se na vesnici a vyrůstala jsem tam až do svých sedmi let. Bydleli jsme ve staré vesnické škole, kde byl můj děda ředitel místní dvoutřídky, v patře byly třídy a v přízemí jeho služební byt. Kolem dvůr, zahrada, sad, spousta zvířat. Pak táta dostal z práce byt v průmyslovém městě a já se stěhovala z domu do paneláku. Uf.

Pokoušela jsem se rodiče ukecat na psa, ale naši to usmlouvali na párek zlatých křečků. A koupili je před vánoci ve Zverimexu, s tím, že s námi pojedou slavit svátky k dědovi a babičce. Máma měla odjet se mnou a s křečkama hned, jak nám skončila škola, a táta měl přijet za námi. Máma pro křečky připravila úhledné krabice vystlané vatou, aby cestou nenastydli, ráno jsme je ze skleněného akvária přestěhovali do krabic a vyrazili ze sídliště k nádraží. Už na nástupišti se z tašky s křečky linuly zvláštní zvuky, a když jsme nahlédly do útrob tašky, zjistili jsme, že oba křečci pilně hlodají a úspěšnější křečice Líza už má v rohu krabice prohlodaný otvor, kterým vykukoval čenich a pilně pracující hlodáky. Křeček Honza nebyl tak úspěšný, ale dírou v rohu už byly vidět alespoň jeho vousy. Máti se pokusila ucpat díry zakoupenými novinami a nastoupily jsme do vlaku. Zhruba u Čakovic nevydržely krabice průběžně ucpávané novinami ani máminy nervy a máti vysypala líčidla z takové té vixlajvantové taštičky na zip, přesypala do ní oba křečky a zatáhla zip. Vixlajvant vydržel zhruba dvě zastávky. Na Vysočanském nádraží jsme se vyřítili z vlaku, máma svírala prohlodaný cíp taštičky a se mnou v patách se hnala podjezdem k nejbližší sámošce. Do ní vlítla pět minut po otevíračce a hlasitě oddechujíc ze sebe vypravila, že by ráda lahev od okurek. Prodavačka sjela pohledem mámin vytřeštěný výraz, rozepnutý kabát a rozcuchaný účes, odhadla to na těžkou noc a pravila: Takže láhev nakládaček? Máma lapla po dechu a já se vložila do debaty - "Ne, my chceme láhev OD okurek, nám utekli křečci." Prodavačce to cuklo v koutcích, pak se jí asi vybavila v souvislosti s uprchlými křečky hygiena a inspekce a promptně nám vydolovala pětilitrovou skleněnou láhev, proti které už křeččí hlodáky neměly šanci. Zbytek cesty proběhl v klidu. U dědy jsme křečky vyklopili do plechové vaničky, nahoru jsme dali dřevěnou desku s dírkama a i máti se naše cesta začala jevit jako docela legrační.

Bohužel celá naše rodina má ke zvířatům pozitivní vztah. Druhý den máma usoudila, že metr čtvereční plechové vany je pro dva křečky prostor nedostatečný a vydala se je nechat proběhnout nahoru do opuštěné třídy. Křečci se vesele proháněli po podlaze, děda kroutil hlavou, ale protože venčení křečků jsem nadšeně asistovala jak já tak jeho dcera, nechal si většinu komentářů od cesty.

Další den máma dodělávala s babičkou vánočky a základ na štědrovečerní večeři, táta dorazil za rodinou a tak máma poslala venčit křečky jeho. A já byla vyslána do konzumu pro pár posledních zapomenutých nezbytností. Táta vypustil křečky a začala mu být zima. Ve třídách se topilo v kamnech, o svátcích je děda jenom temperoval, aby nezamrzla voda, a když táta obhlédl uhláky, zjistil, že uhlí došlo. Tak vzal uhláky, nechal křečky lítat a vydal se pro uhlí do stodoly. Ve třídách ale byla dřevěná podlaha, milí křečci našli nějakou tu díru po suku, kterou si iniciativně rozšířili a zmizeli pod podlahou. Když táta přišel s uhlím, nebylo na podlaze už po křečcích ani památky a dole u země se ozývaly podivné chroustavé zvuky. Děda s tátou nakonec vytrhali pár prken v podlaze, děda přitom vrčel, že jeho jediné štěstí je, že i školní inspektoři chtějí trávit svátky s rodinou, ve třídě pak oba pečlivě hlídali až křečci vylezou. Nevylezli. A máma, protože byly ty vánoce, jim tam potají nosila misky se žrádlem, aby chudinky náhodou nechcíply. Děda s tátou si dál hráli na hlídání ve třídě, hlavně proto, že tam byla i televize, na které mohli v klidu a s talířem cukroví u ruky sledovat všechny sportovní přenosy, zatímco já s mámou, babičkou a tetou jsme dole sjížděly pohádky, takže spokojenost byla všeobecná. Po svátcích táta s mámou odjeli a já zůstala u babičky na zbytek prázdnin. Babička už byla vzhledem k hladovění křečků daleko větší realista, takže křeččí zásobování pod podlahou třídy uvázlo na mrtvém bodě. Už druhý den křečci vyrazili ze třídy po schodech do přízemí a babička je načapala u kočičích misek, jak se ládují. Naštěstí tam dorazila dřív než kočky, takže oba křečky popadla, rychle je donesla zpátky do plechové vany a děda konečně zase přitloukl podlahová prkna ve třídě a při té příležitosti vyhlásil embargo na jakékoliv křeččí vycházky po budově školy.

Zpátky jsem měla jet s babičkou. Babička večer před odjezdem úhledně vystlala pětilitrovou skleněnou láhev (tu z Vysočan), nasypala do ní i hrst lískových oříšků a slunečnicových semínek (jsou přece ty vánoce) a ráno jsme do ní přemístili křečky. S okurkovou flaškou na kolenou jsme se pohodlně usadili v autobusu. Bohužel kromě lásky ke zvířatům je v naší rodině silně zakořeněný i cit pro spravedlnost. Takže když si křečice Líza nacpala do svých lícních toreb všechny lískáče, které na dně láhve našla, a křeček Honza se po ní jen nešťastně koukal, cítila babička, že musí zakročit. Strčila do sklenice ruku, šťouchla do Lízy a pravila "Koukej nějaké ořechy vyplivnout potvoro, nejsi tu sama." Skončila s palcem prokousnutým až na kost, řidič měl naštěstí v autobusu lékárničku a babička měla platné očkování proti tetanu.

Na vánoce s křečky vzpomínám dodnes. A tak si říkám, že mi naši měli asi přece jen povolit toho psa.

Komentáře

1 Nikky | E-mail | Web | 13. prosince 2015 v 12:25

Petinko, toto je zabité Chúďa babička. Perfektná story, to nevymyslíš, to je život So zvieratkami je sranda, to ja viem

2 babivera | Web | 13. prosince 2015 v 12:51

Tak to bylo krásné vyprávění. Akorát se to hodí k té ošklivé pršavé neděli. Ven se jít nedá, tak asi ještě upeču nějaké to vánoční pečivo.

3 Daniela | 13. prosince 2015 v 12:57

Úžasné. Co dokáže pár zvířátek a kolik lidí zabaví a ještě jim poubližuje.
Pes by byl lepší, ovšem nejlepší jsou kočky.

4 Růža | E-mail | Web | 13. prosince 2015 v 13:30

Krásný vánoční příběh s křečky. Moc jsem se při jeho čtení nasmála. Naši kluci měli džungarské křečky a ostré zoubky jednoho z nich jsem pocítila na své ruce. V leknutí jsem rukou škubla a křečka katapultovala z terárka ven. Náš mladší syn byl brdelář a křeček přistál na hromádce jeho svršku a kromě naraženého čumáku se mu nic nestalo.

5 Babakat | 13. prosince 2015 v 13:32

Vidím, že jsme na tom byly skoro stejně. I já dostala místo psa křečka. Jednu nám spadl do hrnce s ještě tekutým (naštěstí už ne horkým) sádlem. Jo zvířátka, to je moje

6 zmrzlinka80 | E-mail | Web | 13. prosince 2015 v 13:46

Také jsme jako malí měli křečka

7 nauriel | 13. prosince 2015 v 17:39

U nás to naštěstí vyhrál ten pes I když takovej třináctikilovej voříšek, byl to prostě brouček a i když vzal občas kramle, nemuseli jsem ho chytat zpod podlady
Děda s babičkou měli díky vašim křečíkům výživné svátky

8 La Micha | E-mail | Web | 13. prosince 2015 v 17:51

Krásný příběh.Rodiče pořidili křečci v mylné myšlence,že nebude s nimi práce a ouha   ,pes se dá vychovat .

9 Mary | E-mail | Web | 14. prosince 2015 v 16:17

Tak to ste zažila veľmi "pohodové" Vianoce s nezabudnuteľnými zážitkami na celý život. So škrečkami nemám osobne veľké skúsenosti, ale viem, že so zvieratkami je vo všeobecnosti vždy veľa srandy. Niektoré moje mačky sa chovajú podobne ako škrečkovia alebo králici, hryzú mi rohy rôznych krabíc alebo niekedy stola.    Skvelý príbeh, veľmi som sa zabavila.

10 valentina-panenky | Web | 16. prosince 2015 v 9:58

[1]: No bylo to do třetice, křečci byli opravdu akční

11 valentina-panenky | Web | 16. prosince 2015 v 9:59

[2]: Dík Já se do pečení teprve pouštím, už se těším na provoněnou kuchyni

12 valentina-panenky | Web | 16. prosince 2015 v 10:00

[3]: To je pravda. S kočkama

13 valentina-panenky | Web | 16. prosince 2015 v 10:01

[4]: Tak to měl ten váš i s trampolínou Ti naši byli i dál "ničivá jednotka", ale vánoce byl jejich vrchol

14 valentina-panenky | Web | 16. prosince 2015 v 10:03

[5]:      Oni jsou hrozně zvědaví, možná ještě víc než kočky. Myslela jsem, že si psa měla odjakživa? (Teda samozřejmě jsem Ti to záviděla )

15 valentina-panenky | Web | 16. prosince 2015 v 10:04

[6]: A zlatého? Vím, že byli ještě alespoň džungarští ...

16 valentina-panenky | Web | 16. prosince 2015 v 10:07

[7]: Dík Pes by byl určitě lepší, i když dneska s odstupem let naše chápu - přece jen pes v paneláku a naši oba zaměstnaní a já ve škole.
Babi s dědou byli naštěstí odolní jedinci

17 valentina-panenky | Web | 16. prosince 2015 v 10:08

[8]: Dík Je pravda, že psa vychováš, s kočkou se domluvíš, ale křečci moc cvičitelní nejsou. Byla to správná destrukční četa.

18 valentina-panenky | Web | 16. prosince 2015 v 10:13

[9]: Dík Naše kočky také škrabou - škrabadlo a pak dřevěné nohy u jednoho křesla v předsíni. Jenže u nich je to péče o drápy (sisal na škrabadle) nebo signalizace "něco je blbě" u nohou od křesla, u křečků to byla životní náplň Ale ty vánoce jsou fakt nezapomenutelný

19 madamerouge | Web | 20. prosince 2015 v 20:20

     Výborný příběh

20 valentina-panenky | Web | 21. prosince 2015 v 16:56

[19]: Dík