Narodila jsem se na vesnici a vyrůstala jsem tam až do svých sedmi let.
Bydleli jsme ve staré vesnické škole, kde byl můj děda ředitel místní
dvoutřídky, v patře byly třídy a v přízemí jeho služební byt. Kolem dvůr,
zahrada, sad, spousta zvířat. Pak táta dostal z práce byt v průmyslovém městě a
já se stěhovala z domu do paneláku. Uf.
Pokoušela jsem se rodiče ukecat na psa, ale naši to usmlouvali na párek
zlatých křečků. A koupili je před vánoci ve Zverimexu, s tím, že s námi pojedou
slavit svátky k dědovi a babičce. Máma měla odjet se mnou a s křečkama hned, jak
nám skončila škola, a táta měl přijet za námi. Máma pro křečky připravila
úhledné krabice vystlané vatou, aby cestou nenastydli, ráno jsme je ze
skleněného akvária přestěhovali do krabic a vyrazili ze sídliště k nádraží. Už
na nástupišti se z tašky s křečky linuly zvláštní zvuky, a když jsme nahlédly do
útrob tašky, zjistili jsme, že oba křečci pilně hlodají a úspěšnější křečice
Líza už má v rohu krabice prohlodaný otvor, kterým vykukoval čenich a pilně
pracující hlodáky. Křeček Honza nebyl tak úspěšný, ale dírou v rohu už byly
vidět alespoň jeho vousy. Máti se pokusila ucpat díry zakoupenými novinami a
nastoupily jsme do vlaku. Zhruba u Čakovic nevydržely krabice průběžně ucpávané
novinami ani máminy nervy a máti vysypala líčidla z takové té vixlajvantové
taštičky na zip, přesypala do ní oba křečky a zatáhla zip. Vixlajvant vydržel
zhruba dvě zastávky. Na Vysočanském nádraží jsme se vyřítili z vlaku, máma
svírala prohlodaný cíp taštičky a se mnou v patách se hnala podjezdem k
nejbližší sámošce. Do ní vlítla pět minut po otevíračce a hlasitě oddechujíc ze
sebe vypravila, že by ráda lahev od okurek. Prodavačka sjela pohledem mámin
vytřeštěný výraz, rozepnutý kabát a rozcuchaný účes, odhadla to na těžkou noc a
pravila: Takže láhev nakládaček? Máma lapla po dechu a já se vložila do debaty -
"Ne, my chceme láhev OD okurek, nám utekli křečci." Prodavačce to cuklo v
koutcích, pak se jí asi vybavila v souvislosti s uprchlými křečky hygiena a
inspekce a promptně nám vydolovala pětilitrovou skleněnou láhev, proti které už
křeččí hlodáky neměly šanci. Zbytek cesty proběhl v klidu. U dědy jsme křečky
vyklopili do plechové vaničky, nahoru jsme dali dřevěnou desku s dírkama a i
máti se naše cesta začala jevit jako docela legrační.
Bohužel celá naše rodina má ke zvířatům pozitivní vztah. Druhý den máma
usoudila, že metr čtvereční plechové vany je pro dva křečky prostor nedostatečný
a vydala se je nechat proběhnout nahoru do opuštěné třídy. Křečci se vesele
proháněli po podlaze, děda kroutil hlavou, ale protože venčení křečků jsem
nadšeně asistovala jak já tak jeho dcera, nechal si většinu komentářů od
cesty.
Další den máma dodělávala s babičkou vánočky a základ na štědrovečerní
večeři, táta dorazil za rodinou a tak máma poslala venčit křečky jeho. A já byla
vyslána do konzumu pro pár posledních zapomenutých nezbytností. Táta vypustil
křečky a začala mu být zima. Ve třídách se topilo v kamnech, o svátcích je děda
jenom temperoval, aby nezamrzla voda, a když táta obhlédl uhláky, zjistil, že
uhlí došlo. Tak vzal uhláky, nechal křečky lítat a vydal se pro uhlí do stodoly.
Ve třídách ale byla dřevěná podlaha, milí křečci našli nějakou tu díru po suku,
kterou si iniciativně rozšířili a zmizeli pod podlahou. Když táta přišel s
uhlím, nebylo na podlaze už po křečcích ani památky a dole u země se ozývaly
podivné chroustavé zvuky. Děda s tátou nakonec vytrhali pár prken v podlaze,
děda přitom vrčel, že jeho jediné štěstí je, že i školní inspektoři chtějí
trávit svátky s rodinou, ve třídě pak oba pečlivě hlídali až křečci vylezou.
Nevylezli. A máma, protože byly ty vánoce, jim tam potají nosila misky se
žrádlem, aby chudinky náhodou nechcíply. Děda s tátou si dál hráli na hlídání ve
třídě, hlavně proto, že tam byla i televize, na které mohli v klidu a s talířem
cukroví u ruky sledovat všechny sportovní přenosy, zatímco já s mámou, babičkou
a tetou jsme dole sjížděly pohádky, takže spokojenost byla všeobecná. Po
svátcích táta s mámou odjeli a já zůstala u babičky na zbytek prázdnin. Babička
už byla vzhledem k hladovění křečků daleko větší realista, takže křeččí
zásobování pod podlahou třídy uvázlo na mrtvém bodě. Už druhý den křečci
vyrazili ze třídy po schodech do přízemí a babička je načapala u kočičích misek,
jak se ládují. Naštěstí tam dorazila dřív než kočky, takže oba křečky popadla,
rychle je donesla zpátky do plechové vany a děda konečně zase přitloukl
podlahová prkna ve třídě a při té příležitosti vyhlásil embargo na jakékoliv
křeččí vycházky po budově školy.
Zpátky jsem měla jet s babičkou. Babička večer před odjezdem úhledně
vystlala pětilitrovou skleněnou láhev (tu z Vysočan), nasypala do ní i hrst
lískových oříšků a slunečnicových semínek (jsou přece ty vánoce) a ráno jsme do
ní přemístili křečky. S okurkovou flaškou na kolenou jsme se pohodlně usadili v
autobusu. Bohužel kromě lásky ke zvířatům je v naší rodině silně zakořeněný i
cit pro spravedlnost. Takže když si křečice Líza nacpala do svých lícních toreb
všechny lískáče, které na dně láhve našla, a křeček Honza se po ní jen nešťastně
koukal, cítila babička, že musí zakročit. Strčila do sklenice ruku, šťouchla do
Lízy a pravila "Koukej nějaké ořechy vyplivnout potvoro, nejsi tu sama."
Skončila s palcem prokousnutým až na kost, řidič měl naštěstí v autobusu
lékárničku a babička měla platné očkování proti tetanu.
Na vánoce s křečky vzpomínám dodnes. A tak si říkám, že mi naši měli asi
přece jen povolit toho psa.
Komentáře
Žádné komentáře:
Okomentovat