Konečně na Okoři.

První pokus o výlet na Okoř jsem podnikla kdysi jako studentka. Vyrazili jsme tenkrát na Smíchovské nádraží a u pokladny se dověděli, že vlak tímhle směrem vyráží z dalšího přidruženého nádraží o kousek dál (netuším, jestli na Smícháči ještě existuje, nikdy předtím ani potom jsem odtamtud jet nezkoušela). Když jsme konečně našli příslušné nástupiště na příslušném nádraží, nebyla tam nikde ani noha a po pár minutách obcházení se nám snesl k nohám cár papíru, na kterém se hovořilo o výluce na trati směr Okoř. Tak jsme to vzdali. Další pokus o pár let později už v sobě neměl takový osobitý apel, prostě a prozaicky dorazili jsme k hradu a měli zavřeno. Až teď to konečně vyšlo. S sebou jsem měla Kamilku (Lady Camille, už s námi courala po Průhonicích) a přetěleného upíra Emmetta. Ten teda nejel jako upír, ale jako šerif, protože mi celý výlet zněla v uších známá odrhovačka:

Na Okoř je cesta jako žádná ze sta,
vroubená je stromama.
Když jdu po ní v létě samoten ve světě,
sotva pletu nohama.
Na konci té cesty trnité stojí krčma jako hrad, jako hrad.
Trempi se tam sešli, hladoví a ušlí,
začli sobě notovat.

Na hradě Okoři světla už nehoří,
Bílá paní šla už dávno spát.
Ta měla ve zvyku dle svého budíku
o půlnoci chodit strašívat.
Od těch dob co jsou tam trampové nesmí z hradu pryč.
A tak zatím v podhradí se šerifem dovádí,
on jí sebral od komnaty klíč.

Jednoho dne zrána roznesla se zpráva,
že byl Okoř vykraden.
Nikdo neví dodnes, kdo to tenkrát odnes,
nikdo nebyl dopaden.
Šerif hrál celou noc mariáš s Bílou paní v kostnici.
Místo aby hlídal, zuřivě ji líbal,
dostal z toho zimnici.

Momentálně je fototruhla obsazená - měřím a stříhám na ní látky na projekty z online kurzu šití, takže trvalo měsíc, než jsem ji uklidila a postavila na ní něco jako kostnici. Pokud možno útulnou, aby se tam Bílé paní dobře strašilo. Vím o poznámkách k setnutým hlavám u blogu o přetělování upírů, ale já si tu písničku pro děti o Okoři nevymyslela, tak snad to vydržíte. 

Další fotky zde