Jestli mě tenhle rok něco drží v celkem snesitelném duševním rozpoložení, jsou to kromě panenek i kočky. Ty jsou totiž z celé pandemie šťastné a spokojené, protože nás mají tam, kde nás mít chtějí, tedy doma. A tak se za zvuků spokojeného předení účastní homeofficování, kradou nám tužky, blbnou se sluchátky, vymňoukávají si ňamku navrch a okamžitou péči o hýzlík, takže na deprese není čas.
Loni jsem vyrobila jako péefku koláž z několika fotek, dopsala jsem tam přání a snažila se, aby si v něm každý našel to své. Letos si na něco podobného netroufám, všichni víme jak tenhle rok dopadá. Ale neodpustili jsme si poslední letošní výlet. Vydali jsme se na zříceninu hradu Libštejn, jde se tam kozí stezkou ve svahu nad Berounkou, za celou cestu jsme potkali jen dvojici se psem, kdo by se sem taky táhl dva dny před Štědrým dnem. Zřícenina je kapesní a ladovská. A v batohu jsme sem přinesli trojici Barbie Lounge Kitties, bílou tygřici Mackie, černou panteřici Mbili a skvrnitou leopardici Goddesku. A taky gauč a kousek plyše. Nafotili jsme, vyfuněli zpátky kolem potoka na kozí stezku a doma už nás čekaly naše dvě číči.
Přeju vám i sobě, aby ten další rok byl lepší a aby světlo na konci tunelu nepatřilo rychlíku v protisměru. Opatrujte se a hodně zdraví.
